ČJ 211 Jak učit jazyk — a co na něm vůbec učit?

Vzdělávací cíl

Překonat schizofrenii, jež se vine předmětem »český jazyk a literatura«, i pro­past, která ze­je mezi výukou jazyku mateřskému a jazykům cizím. Dodat uči­te­lům jazyka sebevědomí, ukázat jim, že svou odborností se dotýkají něčeho mi­mo­řádného: zázraku dorozumění mezi lidmi.

Charakteristika

Kurs pro učitele všech jazyků, rodného i cizích. Dodává jim sebevědomí i vědomí sou­ná­le­ži­tos­ti. Předvádí, jak jedinečná věc je jazyk (když se správně uchopí), vysvětluje noetický, estetický i etický rozměr jazyka: to vše je potřebné – a možné! – ukazovat žákům.

Obsah akce

Předmět »český jazyk a literatura« vnímají snad všichni zúčastnění, učitelé i žáci, jako dva před­měty v jednom. Je »literatura«, kde se za úspěch uznává (ze strany školy) i přijímá (ze stra­ny rodičů a žáků), když funguje jako ob­čan­ská a mravní výchova a zároveň probouzí zá­jem o svět (což uznávám za dů­le­ži­té hodnoty); »literatura« co estetická výchova je na školách vzác­ná, »lite­ra­tu­ra« co autonomní před­mět studia se fakticky nepředvádí (pomíjím kari­ka­tu­ru v po­dob­ě soupisu autorů a děl). A je »jazyk«, který se pojímá jako pra­vo­pis (prožíváno: už bys­te to konečně měli umět!) a mluv­nic­ký rozbor (pro­ží­vá­no: k čemu je to dobré?); proti to­mu se staví pojetí: učme raději ko­mu­ni­ko­vat. Před­mět »cizí jazyk« se o předmět »ma­teř­ský ja­zyk« ne­za­jí­má, vzývá se na­opak ide­ál: myslet rovnou v cizím jazyce, nepřekládat z češ­ti­ny; vy­jád­řit kloud­ně česky, co jsem slyšel či četl v jazyce jiném, se nepěstuje. — Kurs uka­zuje, jak tyto propasti překonat pomocí celostní filologie.

• Jazyková komunikace je jedinečný »zázrak přírody«, který se děje v lid­ských spo­le­čen­stvích. Funguje jen díky obrovskému systému spo­le­čen­ských norem: jazykové rozumění je nad­osob­ní a pro dané společenství závazné.

• Jazyková komunikace je vždy konkrétní, děje se v jisté situaci mezi jistými účast­níky, vždy s plným využitím všeho, co oni účastníci mají k dispozici.

• Jsme přirozeně mnohojazyční, protože přirozeně patříme do mnoha spole­čen­ství zároveň (ne­jsme však ve všech současně); již náš rodný jazyk je sy­stém mnoha jazyků.

• Popis jazyka (mluvnice, gramatika) je užitečný nástroj, jak překonat situace, kdy si ne­roz­umí­me. Pravopis je užitečný nástroj, jak spolehlivě pře­chá­zet me­zi jazykem, jenž se vy­jad­řu­je zvukem, a jazykem, jenž se vyjadřuje písmem, což jsou samo­stat­né a značně odlišné sy­sté­my.

• Učit se cizí jazyk je nejlepší způsob, jak porozumět jazyku vlastnímu: vidí­me, že lidé, kteří jsou jinak stejní, mají k dispozici odlišné prostředky, a v ko­mu­nikačních situacích, které jsou jinak stejné, se chovají odlišně.

• S výukou cizích jazyků se začíná zbytečně brzy. Nejprve je nutné získat od­stu­pu od vlast­ní­ho jazyka, naučit se na něj dívat zvenčí.

• Zvuk a písmo jsou rozdílné materiály jazykového projevu. Mnohem důle­ži­těj­ší je rozdíl mezi projevem reflektovaným a nereflektovaným. Úspěšnost je­din­ce ve společenství je dána tím, jak dobře si dokáže uvědomit, s kým ko­mu­ni­kuje, za jakých okolností a o co přitom jde.

• Jazykové sdělení může potěšit i ublížit: člověk je za své vyjadřování zod­po­věd­ný. Jazykové sdě­le­ní může být objevné i krásné: objevnost a krása jsou pro­vá­zá­ny, báseň dokáže být stejně ob­jev­ná jako cestopis.